Pohádka o Běličce.

ZFD.

Nevím, proč se Vendelín Skočdopole vydal do země Mbgwh, a už se to nedozvím. Ano, on miloval jeskyně: ale ty se přece najdou u Berouna, kolem Blanska, v Nízkých Tatrách, kolem Rožňavy a na mnoha jiných, daleko přístupnějších místech. Pravda: zdejší jeskyně byly pověstné svou slepou faunou: ale i ta se najde jinde. Snad to tedy byla pověst o "Zemi mladých lidí," která ho přitahovala, nebo zprávy misionářů o zdejším zvyku "měsíčních manželství, nebo podivný jazyk domorodců. Vím, že pečlivě studoval všechno, co se o té řeči vědělo, a objevil její podivnou vlastnost: stačí celou větu napsat v jakémkoli evropském jazyce, vyškrtat všechny samohlásky a potom přečíst větu pozpátku! Ostatní se doplní výrazem v tváři, pokrčením rameny, úsměvem nebo odplivnutím. Tak například věta "Hm:" mohla znamenat: "Sluchu svému nevěřím!" Nebo: "Inu, možné to je." Nebo: "Jemnostpáne, ráčí jim měknout mozek! Měli by smrkat opatrně, aby ho pak nenašli v kapesníku."

Ostatně: nebylo o čem mluvit.

Překvapilo ho, že ho domorodci uvítali jako svého pohřešovaného člena kmene, dali mu manželku a asi dvanáctiletého "syna," nakrmili jakýmsi gulášem, dali mu do ruky hůl a na hlavu jakousi kapuci, která šla skoro až na zem. Vendelín si všimnul, že takovou kapuci nosí všichni Mbgwh, že je chrání proti chladu, když je chladno; proti horku, když je horko; proti dešti, když prší; a proti komárům, když jsou komáři. Když není chladno, ani horko, ani komáři, ani déšť, kapuci odkládají.

Poslali ho pást manželčino stádo koz. Jeho "syn" šel s ním a ukazoval mu, kde se mají kozy pást. Pak ho naučil jak ze země vyďoubnout cibuli. Ta cibule byla hlavním pokrmem celého kmene. Kromě toho její dlouhé listy poskytovaly drsná vlákna, do kterých muži přidávali kozí vlnu a při pastvě neustále spřádali do jakéhosi provázku. Z toho provázku háčkovali materiál, ze kterého potom ženy šily kapuce, střechu chýše, plot na ochranu stáda, dokonce koš, ve kterém se dalo i vařit: koš se dal na chvíli do vody, aby vlákna nabobtnala. Koš byl pak vodotěsný. Nabrala se do něj voda a vhodily kameny rozpálené v ohni.

Posvátným číslem byla třináctka: po třináct dní Měsíc narůstal, načež následoval Svátek Úplňku. Pak po třináct dní se Měsíc zmenšoval, načež přišel Svátek Nového Měsíce. Třináct Úplňků byl jeden rok. Kmen Mbgwh sestával ze třinácti rodů, každý rod měl třináct žen. Ženám patřil veškerý majetek: pastviny, stáda, chatrče, kabáty, hole, koše, zásoby sušeného masa a zásoby cibule na dobu květu, kdy prý není radno jíst cibule čerstvé.

Také muži byli rozděleni do třinácti "spolků," každý o třinácti mužích, ale ti se o Svátku Úplňku od svých žen odstěhovali a přistěhovali k ženám sousedního rodu. Tam si třináct žen vybralo své muže až do příštího úplňku. Když byla některá žena svou volbou zklamána, utěšovala se pomyšlením: "No, do příštího úplňku to vydržím a pak si najdu lepšího." Po třinácti úplňcích se tentýž "spolek" vracel, ale bylo nanejvýš neslušné vybrat si téhož muže dvakrát.

Děti zůstávaly s rodem matky až do třináctého roku. Pak se chlapci přidávali k mužům, zatím co dívky odcházely na dobu jednoho roku jako pomocnice k sousednímu rodu, ale v opačném směru než muži.

Vendelín se ptal, jak se udržuje stálý počet členů rodu i spolku, dokonce i stálý počet koz, ale odpovědi nerozuměl a klást dvakrát tutéž otázku prý bylo nanejvýš neslušné. Také prý bylo známkou neobalenosti ptát se proč člověk nevidí skoro žádné staré lidi. Slušný člověk prý odpoví:

"Hm:..."

Jelikož se jeho "syn" všemožně snažil vykonávat práci mužů, Vendelín mu všechnu práci přenechal a soustředil se na prozkoumání místní jeskyně. Vchod našel poměrně snadno, ale po několika metrech mu svítilna prozradila hlubokou propast. Pečlivě upevnil lano, ještě jednou se přesvědčil, zda má všechny pomůcky správně připevněné a počal se pomalu a opatrně spouštět do neznámé hlubiny. Přitom si všimnul slabého zápachu, který mu připomínal venkovský záchod. Ovšem: ponorná řeka Ščnp sloužila místním lidem za všeobecnou kanalizaci a smetiště, než mizela ve velké hromadě kamení a písku. Podle místní pověsti tu kdysi řádil duch Ohně. Požádal prý ducha Země, aby mohl být otcem jejího dítěte, a když ho odmítla, rozzlobil se, Zemi rozbil a sám za velkého hluku vyšlehnul všemi prasklinami do výše. Přitom prý zapálil suchou trávu, od té se požár rozšířil do stanů a chýší. Mnoho lidí i koz prý přišlo o život a mnoho dalších zahynulo hladem, až prý duch Deště už se na to nemohl dívat, ducha Ohně zkrotil a dovolil duchovi Vegetace vzklíčit, růst, kvést a živit kozy i lid. Vendelína napadlo, že se možná v jeskyni nahromadil metan, ten explodoval a způsobil velký sesuv půdy. Pro jistotu zkontroloval chemické složení jeskynní atmosféry: bylo v ní dost kysličníku uhličitého, trochu sirouhlíku, ale ne tolik, aby ohrožovaly jeskyňáře. A metan, pokud se tam tvořil, prchal jistě tím otvorem, kterým Vendelín sestoupil.

Kdy asi došlo k nějaké přírodní kalamitě, kterou domorodci vysvětlili jako hněv zamítnutého nápadníka? - Těžko odhadnout, ale jistě dávno. Strž i suť byly obrostlé starými lišejníky. Kdekoli se udržela dost hluboká půda, tam byly zbytky starých stromů.

Když Vendelín sestoupil na dno jeskyně, stál v mělké vodě a řídkém bahnu. Bylo dno pevné? Neproboří se pod ním? Pro jistotu stále spoléhal na své lano, ale ukázalo se, že jeho obavy byly zbytečné.

Překvapila ho hojnost a velikost jeskynní fauny. Hejna rybiček různých druhů se pomalu pohybovala sem-tam v mírně kalné vodě. Pokud byla voda mělká, takže bylo vidět až na dno, hýbalo se tam něco, co Vendelín považoval za nějaké řasy, než v tom rozeznal hejna drobných korýšů. I jakýsi poloprůhledný mlok se občas objevil. Jeho růžové žábry nasvědčovaly tomu, že se naprosto přizpůsobil životu ve vodě. A všichni živočichové, které viděl, měli oči zakrnělé. V té věčné tmě byl zrak zbytečný. Asi jej nahradil čich, možná též chuť a hmat. Možná, že i sluch jim zakrněl: nezdálo se, že by byli nějak reagovali na jeho chůzi a zvuky, které vydávaly jeho nástroje, když se přesvědčoval o pevnosti půdy pod nohami. Veškerá fauna zřejmě závisela na potravě, kterou jí přinášela ponorná řeka. Ta sloužila domorodému obyvatelstvu za smetiště i kanalizaci.

Vendelín si zpočátku nevšimnul asi třiceticentimetrové bělice, která byla zřejmě fascinovaná světlem jeho lampy. Teprve po chvíli ji zpozoroval, posvítil si na ni zblízka a ku svému překvapení zjistil, že ta rybka má oči a že vidí! Byl to snad živočich, kterému se nějakým genetickým omylem vrátil zrak? - Asi ne. Když jednou nějaký orgán opravdu zakrní, není tu už genetický "materiál," který by ten orgán znova vytvořil. Bylo mnohem pravděpodobnější, že se nějaká jikra propletla sutí do jeskyně, nebo se třeba zachytila na peří, na zobáku nebo na drápech nějakého vodního ptáka a dešťová voda ji potom zanesla do jeskyně. Buď jak buď, tato rybka nepatřila do okolní tmy. Ale ani do denního světla, se všemi jeho nástrahami. Netušila ani nebezpečí, když ji Vendelín nabral do síťky! Teprve když ji vytáhnul z vody, uvědomila si svoji váhu; neschopnost pohybu; spoustu kyslíku, ale obtíž dýchat jej, když není rozpuštěn ve vodě; a poprvé v životě pocítila hrůzu z neznámého prostředí. Mrskala sebou, ale marně. Pochopila, že je s ní zle. Smysly ji opouštěly, zatím co Vendelín dumal nad tím, co s ní: pro jeho zkumavky byla příliš velká. Ostatně byla to bělice, běžný druh místních potoků. Tak ji ze síťky vytáhnul a hodil zpět do vody. Rybka se obrátila břichem vzhůru, ale po několika vteřinách se vzpamatovala a opět připlula k lucerně. Světlo ji úplně omámilo.

Vendelín pohlédl na hodinky a uvědomil si, že touto dobou už jistě jeho žena vaří sušené maso s cibulí, jeho syn se asi vrací s matčiným stádem koz a on sám má hlad. Sbalil všechny nástroje, připnul si jeskyňářskou kazajku s kladkostrojem, kterým se po laně snadno vyšplhal až ke klikaté chodbě a prodíral se k východu z jeskyně. Na nos si nasadil tmavé brýle proti náhlému oslnění a sestupoval směrem k "domovu." Přitom si uvědomil, že ho od úplňku dělí jenom dva dny. Jakápak asi bude jeho příští žena, a kohopak si asi zvolí ta jeho nynější? Tenhle systém má mnoho výhod, ale má taky své nevýhody. Například ta jeho nynější žena je docela dobrá, on by to s ní jistě několik úplňků vydržel, a ten její kluk se náramně snaží. Kdo ví, jak to bude po úplňku: bude jeho příští žena mít taky takového snažila? Co když on sám bude musit pást její kozy a háčkovat novou střechu? Třeba se hned tak zase nedostane do jeskyně. Hrom aby do toho - v tom okamžiku se ozvalo hlasité zahřmění a Vendelín si teprve uvědomil, že je na východním nebi tlustý černý mrak. Měl by se raději vrátit do jeskyně a přečkat tam bouři?

Než domyslel, lilo jako z konve, blesky řezaly do toho kopce, na kterém je vchod do jeskyně, - a Vendelín měl hlad. Tak si pospíšil domů. Před chýší na něj čekal jeho syn, aby mu oznámil, že blesk jim zabil jednoho kozla, takže dnes bude k večeři čerstvé maso místo sušeného.

Mezitím bylo v jeskyni rušno. Roznesla se zpráva, že ta divná bělice měla jakési podivné "vidění," které sama nedokázala ani popsat, ani vysvětlit. Obyvatelstvo se ihned polarizovalo na dva tábory. Jedni tvrdili, že se blíží konec tohoto vesmíru, že oni to už dávno tušili, ba věděli, protože se občas ze země šíří divné chvění a před nedávnem se prý celý vesmír rozhoupal, až prý voda šplouchala. Proti nim tu stáli materialisti: Ta bělice prý je docela obyčejná hysterická ryba, to chvění se prý ode dna šíří co svět světem stojí, že to jsou přirozené pochody, a to "zemětřesení?" nic se ani nehnulo. Jenom se několika rybám udělalo nevolno z nějakého znečištění vody, točila se jim hlava a ryby myslely, že se kolébá svět. Dvě nebo tři ryby na to zašly, tak je sežrali pulci a pochutnali si. Zejména osvícený pan Okoun, který sebe sama považoval za představitele moderního, vědecky podloženého světového názoru, veřejně a nahlas odsuzoval tmářství a nebezpečnou pověrčivost každého, kdo nesdílel jeho názory. S několika dalšími polovzdělanci ustanovili samozvanou inkvisici a jali se nešťastnou běličku vyslýchat:

"Tak ty tvrdíš, že jsi zažila nějaké "zjevení," ale nedovedeš to popsat?"

"Ano."

"Tak co je to za nesmysl? Smrdělo to příjemně? Nepříjemně? Šťouchalo to ostře jako račí klepeto, nebo měkce jako rybí čumák?"

"Nešťouchalo. A taky nesmrdělo. Jenom kolem toho bylo cosi úžasného. Cítila jsem to v hlavě. Zjevilo se to nahoře, vysoko nad vesmírem, a blížilo se to ke mně. Poznala jsem, že ke mně sestupuje nejen ten zdroj toho nepopsatelného pocitu, ale taky někdo velikánský, mnohem větší než kdokoli v tomto vesmíru. Toho umím trochu popsat, i když jsem ho ani neočichala, ani neoblízla, ani neochutnala."

"Tak jak ho můžeš popsat, když jsi ho nijak nepocítila?"

"V tom je právě to mysterium. Vnímala jsem ho jinak, úplně jinak, jakoby se mi v hlavě najednou otevřel nový, neznámý způsob poznání."

"Co to žvaníš?"

"Říkám jenom to, co jsem prožila. Chápu, že mi nerozumíte. Ještě před chvílí bych si to zjevení taky nebyla dovedla představit. Teď už vím, že je v tomto světě něco neskonale nesmírnějšího, než je celý náš vesmír."

"Cože? Co se to opovažuješ vyslovit, ty mizerný nikdo? Tady, v přítomnosti našeho Učeného Mistra Raka? Copak nevíš, že on probádal a změřil celý vesmír? Copak ses neučila, že Učený Mistr zjistil, že délka vesmíru je přesně 30030 račích kroků? Už jsi zapomněla, že číslo 30030 je největší možné prvočíslo, protože je to součin všech šesti prvočísel:

2 x 3 x 5 x 7 x 9 x 11 = 30030?

Že je to číslo posvátné? Že představuje poměr mezi délkou vesmíru a délkou račího kroku? Že v něm je tajemství principu celého vesmíru, protože prvočísla jsou prvočísla pro každého, ať je to ryba, rak, mlok, malý, velký, mladý, starý, a že jiný vesmír existovat nemůže?"

Okoun přitom pošilhával po Mistru Rakovi, aby se přesvědčil, že Jeho Moudrost ráčí být patřičně uspokojena Okounovou vzdělaností. Moudrý Rak trochu otráveně zakýval tykadly a v jazyce račím si ulevil:

"Strašný blb!"

Okoun si to vyložil jako směs pochvaly a obdivu. Posilněn domnělým souhlasem učeného mistra zaútočil na bezbrannou rybičku:

"Tak nám řekni, co bylo dál? Co ti dává to smělost říci, že ty víš něco, co my nevíme!"

"Říci něco co ty nevíš, Okoune," pomyslil si Moudrý Rak, "by nebylo zatěžko." Ale neřekl nic.

"Nevím, zda jsem se toho tajemného zdroje bála. Pamatuji jenom, že jsem byla naprosto okouzlena, takže jsem nevěnovala pozornost té bytosti, která byla se zdrojem nějak spojena."

"Jaká bytost? To tam byli dva?"

"Nejméně dva. Bylo jich tam ještě několik, ale zdálo se, že jenom poslouchají povely toho, který taky nějak ovládal ten tajemný zdroj."

"Poslechni, ty si z nás děláš ouchcapky!"

"Nedělám. Jenom jsem byla tak zaujata tím zdrojem, že všeho ostatního jsem si všimla, až když jsem opustila vesmír."

"Cože? Ty že jsi opustila vesmír? Co to žvaníš? Jakpak by někdo mohl opustit vesmír? Kam? Jak by se dostal zpátky?"

"Okamžik, prosím," vmísil se do výslechu Moudrý Rak: "Jaké to bylo, když jsi byla mimo vesmír?"

"Hrozné! Najednou jsem cítila svou vlastní váhu. Ležela jsem na pravém boku a nemohla jsem se ani obrátit, ani srovnat hřbetem vzhůru. Chtěla jsem dýchat, cítila jsem, že mé prostředí je plné toho, co dýcháme, ale nebyla jsem schopna to vdechnout. Mé vlastní tělo bylo tak těžké, že jsem cítila svou blížící se smrt. Pak mne ten, který mne z vesmíru vyzvedl, opět propustil. Letěla jsem prostorem, moje váha jako zázrakem zmizela, a než jsem se nadála, spadla jsem zpět do vesmíru. Krátce nato ten zdroj celého zjevení zmizel."

"Hm:" pronesl Moudrý Rak a zřejmě se hluboce zamyslel.

"Já se tam vrátím. Třeba se to zjevení vrátí," řekla Bělička.

"Tak my tam jdeme taky a poznáme, o co jde."

Načekali se! Vendelín si večer nacpal svoji fajfku, zapálil, potom ji zapálil znovu, protože prohlížel vzorky jeskynní fauny a zapomněl bafat, pak celý pochod opakoval asi pětkrát, načež usnul. Ráno se vykoupal v řece nad osadou, kde byla voda ještě čistá, snědl cibuli a kus sušeného masa, vyhnal kozy na pastvu, předal stádečko synovi a teprve potom se vydal do jeskyně.

Bělička zpozorovala první záblesk Vendelínovy svítilny a hned zvolala:

"To je on! Už se blíží!"

Všechny ryby, mloci, raci, nezmaři, plži, mlži, zkrátka všichni zostřili všechny smysly, ale kromě jemných záchvěvů způsobených Vendelínovými kroky v mělkém bahně nepozorovali nic, než Běličku. Zdálo se, že je v transu. Celá se chvěla a s někým se snažila komunikovat.

"Praštěná!" podotknul jeden pokrokový mlok a odplaval. Za ním postupně opouštěly svá místa některé ryby, téměř všichni láčkovci a skupinky raků, kteří se styděli za svoji zvědavost. Tolik času podivnému zjevu věnovali, a nakonec pozorovali jenom potřeštěnou rybičku! Víckrát už je nikdo takhle nenapálí!

Jen ortodoxní věřící byli stále přesvědčeni, že jsou přítomni zázraku, a litovali, že svatý Vendelín je neuznal za hodny své pozornosti. On ví kdy je čí čas, On je povolá tak, jako povolal Běličku. Ona teď prožívá Jeho přítomnost v každé buňce svého tělíčka! A jejich čas přijde: v nejbližším okamžiku? Až se celá jeskyně naplní vodou? Až voda vyschne? On ví, a oni vědí, že On ví: to prozatím stačí. Musí stačit!

A v tom okamžiku se stalo něco strašného. Ve vesmíru se objevilo nové těleso a v zápětí Bělička zmizela. Věřící zůstali hrůzou zkoprnělí. Někdo chtěl zpívat nějakou hymnu, ale nemohl si vzpomenout ani na melodii, ani na slova. Nevěřících se zmocnila panika. Co teď?

Mezitím Vendelín vzal opět Běličku do ruky, chvilku pozoroval její marné pokusy o návrat do vody a pak k ní promluvil tato slova:

"Ty mrško! Tebe tak pěkně pomazat rozšlehaným vajíčkem, usmažit do zlatova, potřít majonézou a dát mezi chleby! To by bylo pošušňáníčko! Jenže ty žereš všechno to svinstvo z té vesnice a asi smrdíš, jak rasův pytel. Půjdu si raději nachytat nějaké grundle dost daleko proti proudu nad vesnici." A po těch slovech ji hodil do vody.

Šplouchlo to, hranice vesmíru se zakymácely a Bělička se vrátila. Zprvu se zdálo, že výlet do paralelního prostoru nepřežila, ale po chvíli začala jevit známky života.

"Co to zas provádíš za tyátr?" přivítal ji pohoršený Okoun.

"Byla jsem mimo tento svět. Neznámá síla se mne zmocnila, přenesla mne do prostoru, který sice nekladl odpor mým pohybům, ale zase mé pohyby byly těžké mou váhou. A ať jsem sebou mrskala vší silou, nemohla jsem se pohnout z místa. Ten posel z jiného světa mne uchopil svým klepetem, ale nebylo to klepeto račí. Bylo velké, měkké, vyzařovalo z něj něco, co jsem cítila minule, jenže tentokrát déle. Potom se z něj šířilo chvění, ale strašně silné, a jistě něco znamenalo. Asi mám teď něco vyřídit vám všem."

"My nemáme nic moudřejšího na práci než poslouchat tvé žvásty! A ty si myslíš, že kdyby nám někdo "z jiného světa" chtěl něco říct, tak si na to vybere tebe, ty náfuko? Taková drzost! Ty si představuješ, že jsi nějak vyvolená, viď? Z "jiného světa" přijde až sem, nedá o sobě vědět ani mně, ani moudrému panu Rakovi, který prozkoumal celý tento vesmír, zná všechna tajemství? "ON" půjde za tebou, hysterickou bělicí! Tvoje domýšlivost nezná ani ta elementární pravidla slušnosti!"

"Děsný blb!" pomyslil si moudrý Rak. "Už toho jeho klábosení mám dost."

Sklopil tykadla a odešel do skalní skuliny, která ho chránila od Okounových žvástů, ale v hlavě mu ležel popis neznámého zjevení. Co když ta bělice skutečně je obdařena nějakým smyslem, který my nemáme? Vždyť kolují pověsti z dávných dob: podle nich naši předkové měli schopnosti, o které byli připraveni za té celosvětové katastrofy. Pravda, moderní mudrci je zavrhují jakožto fantasie chorého mozku. Jenže ti mudrci taky hlásají nehorázné pitomosti a přitom vyžadují, aby každý přijímal jejich poslední domněnky jako Pravdu Svatou. Proč tu Běličku nevyslechnou? Mně se zdá, že by v tom jejím "zjevení" mohlo být něco, na co ani já, ani oni nejsme naprogramovaní, a ona třeba je. To, jak líčí tu "svoji váhu a bezmocnost," tu my, raci, známe, když občas vylezeme nad vodní vesmír. Lze se tam pohybovat bez odporu prostředí, ale svou vlastní váhu nedokážeme pozvednout. Musíme se plazit na břiše a těmi nohami, na kterých ve vodě své tělo uneseme bez nesnází, se jen tak dokážeme odstrkovat. To by si ryba nedokázala vymyslet, protože ona z našeho vesmíru nevyleze. Také si nedovede představit, že by neměla o co se opřít svou ocasní ploutví. Zkrátka: až se ten pitomý Okoun vykecá, popovídám si s Běličkou v soukromí. Nikdo nám do toho nebude kafrat.

Mezitím sebejistý Okoun si vyložil Rakův odchod po svém: "Vidíš, ty drzé nic, jak jsi urazila důstojnost pana Raka? Sklopil tykadla a beze slova odešel! Neuznal tě hodna ani výsměchu! Honem ho vyhledej a omluv se mu za to svoji drzost!"

"Já si mohu nechat pro sebe všechno, co jsem prožila. Ale měnit na tom nemohu nic. Mně bylo dopřáno pochopit něco, o čem jsem dříve neměla ani tušení. Kdo ví, co se ještě dozvím? Když se mne zeptáte, povím vám všechno tak, jak budu moci. Zda to pochopíte, nevím."

"Tak my ti tu tvoji nestydatou drzost zkrátka zatrhneme!" A pokynul hejnu láčkovců, kteří ho stále doprovázeli a pochutnávali si na zbytcích a odpadu jeho hodů. Láčkovci nemeškali, nešťastnou Běličku napadli, žehavými chapadly ochromili její žábry, přísavnými bradavkami uzavřeli její skřele a když se nebohá ryba obrátila břichem vzhůru, předali mrtvolu bakteriím.

Moudrý Rak si uvědomil, že Okoun už přestal vydávat své nesmysly, tak vylezl ze skuliny, aby Běličku vyhledal. Než však dolezl na místo výslechu, uvítal ho Okoun vítězně: "Vaše Učená Moudrost, neračte se obávat dalších nepřístojností. Nepříjemnosti smělé Běličky jsme učinili přítrž." A velmi důstojně se zatvářil.

"Vy jste ji...?"

"Ano, prosím. Neračte se obávat, a kdyby se někdo podobně provinil, zjednáme pořádek okamžitě!"

Rak zůstal jako zkoprnělý: Jediná příležitost dozvědět se víc, než co už dávno ví, je pryč! Byl na prahu nového poznání, a je to pryč! Pryč! Pravděpodobně navždy a nadobro pryč!

Vendelín vylezl z jeskyně, nasadil si tmavé brýle a kráčel "domů." Všimnul si, že mu jde v ústrety nějaký průvod. Zapomněl na Běličku. Co se to asi v osadě stalo? Průvod vedly dvě dívky s velikými věnci kvetoucích lilií, za nimi šli chlapci, pak ženy a vzadu muži se stádečky koz. Jakmile se průvod přiblížil, dívky předaly velký věnec Vendelínovi kolem krku a menší na hlavu. Muži předali stádečka do péče žen, zvedli Vendelína na ramena a za krásného zpěvu ho nesli do osady. Teprve tam se dozvěděl, že jeho syn právě dosáhl věku třináct krát třináct úplňků a on, jeho otec, je středem pozornosti. Bylo samozřejmé, že dav od něj něco očekává. Jelikož ještě stále neovládal jazyk domorodců, promluvil jadrnou češtinou:

"Tak tobě je už třináct? Tak ti gratuluji a do budoucna přeji zdraví, štěstí a ať je z tebe užitek!"

Potřásl mladíkovi pravicí právě v okamžiku, když dívky vší silou škubly šňůrou ukrytou ve věnci. Vendelín si sotva stačil uvědomit, že právě odhalil tajemství všeobecného mládí. Pak se mu začaly dělat mžitky před očima.

Někteří lidé si stěžovali, že to maso páchlo fajfkou. Naproti tomu jiní s pochvalovali, že prý tabákový kouř masu dodal pikantnosti.

---