VZPOMÍNKY DOBRODRUHA.

Zdenko Frankenberger Daneš.

 

Milí přátelé!

Mnozí z Vás projevili zájem o náš útěk, příchod do Ameriky, jakož i o jiná dobrodružství, která jsme – chtě nebo nechtě – prožili. A tak jsem se rozhodnul, že ty hlavní body a události sepíši.

Budete-li tento spisek číst, budete zklamáni. Ve srovnání s románovými a filmovými hrdiny, ba i ve srovnání s některými uprchlíky, jejichž papíry jsem později vyřizoval, jsem byl člověkem fádním, moje dobrodružství byla limonádová a mé hrdinství minimální až trapné. Snad to jediné, co mne opravňuje vůbec o sobě psát, je to, že všechny příběhy jsou „z první ruky,“ nevymyšlené, mnou přímo prožité. Zapisuji je tak, jak se uchovaly v mé paměti. Je možno, že se mnohé událo jinak než jak se mně to jevilo. Jestliže tedy někdy uslyšíte, že to, co tady píši, neodpovídá pravdě, omluvte, prosím, můj omyl.

Jak a kdy to vlastně začalo? Kterým okamžikem se ze mne stal dobrodruh? – Nevím. Asi toho bylo víc a postupně se to stupňovalo. Rozhodně na počátku mi hrozilo, že můj život bude zoufale fádní, nudný, jednotvárný.

Narodil jsem se v létě roku 1920. Oba moji rodiče byli lékaři. Maminka se věnovala kožnímu lékařství a v době mého narození byla sekundářkou na kožní klinice na Karlově náměstí v Praze. Otce praktická medicina nebavila a konal ji jenom když musel: za první světové války na italské frontě, za druhé války v oddělení dárců krve ve Vinohradské nemocnici a za pražské revoluce na první pomoci v budově Rozhlasu až do okamžiku, kdy byli zasaženi německou bombou. Pak se přestěhovali do sousední budovy. Jinak se otec věnoval výzkumu spíše zoologickému než lékařskému a v několika vědních oborech dosáhl světového jména.

Naše rodina nebyla bohatá ani chudá: dbalo se v první řadě na zdraví, zdravou stravu a vůbec zdravý způsob života. Na druhém místě byla péče o zevnějšek. A když peníze zbyly, uvažovalo se o „přepychu:“ jedna cesta k Jaderskému moři, čtyři pobyty v Tatrách.

Když mi byly dva roky, dostal otec nabídku profesury na universitě v Lublani, tak jsme se tam přestěhovali. Jenže podmínky prý byly nepříznivé, tak otec po roce z Lublaně odešel. Krátce nato dostal nabídku z Komenského university v Bratislavě, tu přijal a tam jsme se přestěhovali v listopadu 1923. Tam jsem vyrostl, tam se narodil můj bratr a moje sestra, tam jsem vystudoval obecnou a střední školu a tam bych se asi byl oženil a v Bratislavě zůstal, nebýt pohnutých událostí koncem třicátých let.

V roce 1938 se politická situace přiostřila natolik, že jsme válku pokládali za nevyhnutelnou. Hlásil jsem se jako dobrovolník, ale řekli mi, abych počkal, že si mne zavolají. - Nezavolali. Misto toho Československo kapitulovalo. Byla to těžká morální rána, brali jsme to jako zradu. Ovšem, slovenští separatisti, poštvaní Hitlerem, se z rozpadu státu radovali a využili situace, aby Čechy vyhnali a jejich majetky zkonfiskovali. Otce z university vyhodili, panáka, který ho měl představovat, na ulici pod našimi okny spálili a zdálo se, že se chtějí zmocnit nás. Bylo mi tehdy osmnáct, tak jsem cítil potřebu bojovat. Doma byla zásoba otcových loveckých zbraní, ale já jsem dal přednost vařicí vodě, kterou jsem chtěl povstalce opařit. Myslím, že to bylo poprve, co „šlo do tuhého.“ Nevím proč, ale povstalci si to rozmysleli a nechali nás celkem v klidu z Bratislavy odjet do Prahy.

Okleštěná Republika se snažila obstarat zaměstnání vyhoštěným lidem ze Slovenska a z pohraničí. Náhodou se nás, bývalých Bratislaváků, sešlo asi šest v „Jítrnici“ Flekovského pivovaru zrovna, když se tam parta asi dvaceti německých provokatérů snažila vyvolat záminku pro Hitlerův vpád. Podařilo se jim to. Rvačku jsem zahájil já, ale okamžitě se do ní pustili skuteční odborníci a já jsem se už jen koukal, jak se má rozthnout žídle a nohou praštit do německé lebky, jak se půlkou půllitru namíří buršákovi do obličeje a buršáka přejde nacistické nadšení, - zkrátka: Němci byli strašně zbiti, zatím co na naší straně byl raněn jenom náš přítel: střepina půllitru se mu zasekla do pleše. Střepinu jsme vytáhli, krev utřeli ubrouskem a slavili vítězství. Jenže ne dlouho: ještě večer hlásilo radio z Lipska, že v jedné staré pražské pivnici byli němečtí hosté ztýráni českými surovci a ráno se už valila německá armáda do českých měst.

Teprve po jedenácti létech jsem se dozvěděl, že pro tuto rvačku jsem měl o tři roky později „zmizet“ v pracovním táboře, a že jenom dík osobní intervenci německého zástupce, který mne sotva znal, jsem zůstal na živu. – Mimochodem: toho zástupce jsem se chystal v roce 1945 podřezat, ale místo toho jsem mu pomohl uprchnout a zachránit i něco z jeho majetku.

Válka vypukla prvního září 1939 a čekali jsme, že spojenci Němce v nejkratší době rozdrtí. Mýlili jsme se. První padlo Polsko. Byl to otřes, ale německou sílu a brutálnost jsme ještě pořád podceňovali. 28. října 1939, dvacáté první výročí založení moderního demokratického státu jsme slavili s velkým optimismem. Manifestace se změnila v demonstraci a německá policie začala do demonstrantů střílet. Přitom byl smrtelně zraněn Jan Opletal, student Karlovy University. Zápasil se smrtí, ale po dvou týdnech podlehl. Jan Opletal se stal národním mučedníkem a jeho pohřeb se změnil na davovou demonstraci. Na německý zákrok nezapomenu. Bydleli jsme tehdy v budově Purkyňova ústavu na Albertově a věděli jsme, že zaměstnanci ústavu mají někde pod střechou skladiště zbraní. 

Časně ráno, dne 17. listopdu 1939, nás probudili členové Waffen SS, zahnali nás se všemi ostatními obyvateli budovy do přízemí, postavili ke zdi a namířili na nás kulomet. Muži byli bledí jako stěna, ženy a děti plakaly rozčílením a hrůzou. Já sám jsem se bál zrovna tolik, jako oni. Myslím, že se mi třásla brada. Rozhlédnul jsem se kolem sebe a tu jsem viděl maminku. Stála tam s největším klidem, držela mého jedenáctiletého bratra a desetiletou sestru za ruce a vysvětlovala jim:

„Vidíte, tohle je voják, a tamto je strojní puška. V tom pásu jsou náboje, a jak ten voják střílí, tak ty náboje samy s tím pásem lezou do té strojní pušky. Vypálené nábojnice ta puška vyhodí. Ten prázdný pás se potom znova naplní novými náboji...“

A tak dále. Bratr a sestra napjatě poslouchali a nezdálo se, že by jim došlo, že tam ta strojní puška byla určena pro nás. Zatím německá policie bez soudu popravovala celý studentský výbor a salvy doléhaly až k nám.

Chování naší matky mne posilnilo. Uvědomil jsem si, že pochází z rodu, ve kterém byla řada vojáků z povolání, a možná, že jejich rodinný erb byl v šestnáctém století udělen jednomu z předků, který v bitvě padl, zatím co zachránil život svému panovníku. Chtěl jsem zpívat nějakou vlasteneckou píseň, ale nemohl jsem si vzpomenout na nic jiného než „Pepiku, Pepiku, copak dělá Káča? Sedí doma za pecí, přes prdel se plácá,“ a „Skákal pes přes oves, přes zelenou louku, měl nožičky chlupatý, mezi nima ďourku.“ Cíti jsem, že obě písně jsou nevhodné, tak jsem chtěl pískat, ale nešlo to.

Ke kulometčíkovi přišla spojka a něco mu sdělovala. Čekali jsme, že je to povel k palbě, ale nebyl. Kulometčík sbalil zbraň a velitel nás poslal domů. Večerní rozhlas nám sdělil, že v důsledku demonstrací jsou všechny české vysoké školy uzavřeny na tři roky. Našeho otce to zlomilo. Naši universitu! Jeho universitu, založenou králem Karlem IV, Otcem vlasti! Universitu, která se chystala zanedlouho slavit šestisté výročí svího založení! Universitu, která dala světu Jana Husa, tuto universitu se opovážil zrušit potřeštěný německý kaprál!

Potom jsme si začali hrát na vzbouřence. Seznámil jsem se s jedním svým vzdáleným příbuzným, který byl zapojen do podzemní organisace. Napadlo mi, že by nám přišlo vhod tajné spojení s podobnou skupinou na Slovensku. Tak jsem v   červenci 1941 přeběhl hranice Slovenska, dostal se až do Žiliny, kde žila moje bývalá bratislavská láska, a s ní jsme vypracovali šifru na případné dorozumívání. Cestou zpět jsem byl méně opatrný: zdálo se mi, že celá krajina je liduprázdná, tak jsem šel po veřejné cestě. Ale nějakým podivným tušením veden jsem najednou skočil do hlubokého žlabu, zarostlého houštím. Tím žlabem jsem se plížil a viděl hlídku, které bych byl padl do rukou, kdybych byl v cestě pokračoval ještě pět metrů. Z toho žlabu jsem vylezl až asi za půl kilometru, v hustém lese, a od té doby různé zprávy o „tušení,“ „andělu strážném,“ „telepatii“ ap. neodmítám: nemám důkaz, že neexistují, naopak mám několik zážitků, které se těžko dají vysvětlit jako náhody.

Přes hranice jsem se dostal, ale dole, před vesnicí už na mne čekal německý pohraničník a tvrdil, že jsem illegálně překročil hranice. Jak to věděl, nevím: zradil mne někdo na Slovensku? Viděli mne němečtí pohraničníci s pozorovacích věží, když jsem přecházel, a telefonovali dolů do údolí, že tam jde tak a tak oblečený člověk?

Zapíral jsem, ale bylo to marné. Chlap začal vytahovat věci z mého baťohu, až přišel na sešitek, ve kterém byly poznámky k té šifře. Tehdy jsem vsadil všechno na jednu kartu: spustil jsem na něj, že ano, že je tam na hřebeni špatně značená hranice a mluvil jsem s ním tak, jakoby to byla jeho vina, že jsem se dostal na cizí území. Chlap asi nikdy nic podobného neslyšel a nebyl na to naprogramován, tak místo aby mne zatknul, začal se omlouvat. Toho jsem využil, shrábnul věci do baťohu, chlapovi jsem ještě řekl: „A když mne tam slovenský pohraničník zastřelí, co si na vás vezmu?“ A chtěl jsem odejít a zbavit se šifry než se chlap vzpamatuje. A zrovna, když jsem čekal, že zařve „Halt!“, se kolem mne všude rozsvítilo neskutečně bílé světlo a ozvala se strašná rána. Udeřil blesk. Neobracel jsem se, ale moc bych si přisadil, že uhodilo do jeho pušky s bajonetem. Začalo cedit, takže se cesta ihned změnila v řeku. Vyrazil jsem a pádil k prvnímu domku, zahnul doprava, doleva, doprava, jen honem pryč. A řízením Božím se najednou přede mnou objevilo nádraží, a na něm se právě rozjížděl vlak. Dohnal jsem poslední vagon a skočil na něj. A už mne držel konduktér a spílal mi, že skáču do jedoucího vlaku, a vůbec, že asi nemám jízdenku. Vysvětloval jsem mu, že mne zdržela bouřka, ale on na to nedbal a že prý mne to bude stát pokutu. Zesmutněl jsem a ptal se, kolik to bude. „Pět korun!“ To tenkrát odpovídalo jednomu buřtu s hořčicí a půl litru piva. Prosil jsem ho, aby to nějak zmírnil, a přitom jsem si říkal: „Ježišmarjá, chlapi, jeďte, ať mne to stojí všecko co mám, jen jeďte, než mne chytnou!“ Kondukét byl nemilosrdný: na jeho bedrech spočívala čest a sláva českých železnic až po samo Ministerstvo dopravy! Zaplatil jsem pokutu ale jeli jsme a já jsem tu šifru roztrhal na čtvereční centimetry a naházel do záchodku.

Moje šifra se neuplatnila. Když jsem přijel do Prahy, dozvěděl jsem se, že mezitím byl ten můj příbuzný, na kterého jsem byl zapojen, zatčen. Zakrátko nato byl odsouzen a popraven. A o týden později byl popraven bratr mého otce. Nikdy jsme se nedozvěděli proč, nikdy jsme nedostali jeho popel. Jenom teta, jeho vdova, dostala po čase návštěvu. Přišel k ní německý důstojník a předal jí účet za strýcovu popravu. Účet byl německy přesný:

Za přípravu popraviště.........................................................

za náboj................................................................................

za výstřel...............................................................................

za vyčištění pušky..................................................................

za utření krve.........................................................................

daň.........................................................................................

Úhrnem..................................................................................

Strýcova smrt mne zlomila. Bál jsem se, za svůj strach jsem se styděl, ale věděl jsem, že ten strach je silnější než vůle, svědomí, víra – zkrátka nestačil jsem na tu dobu. Začal jsem si dávat knoflíky do bot a chodit s nimi celý den, abych se vycvičil ve snášení bolesti a při mučení, které jsem očekával, nic neprozradil. Ale nepomáhalo to. Kolem mne chodila smrt.

Zjara 1942 českoslovenští parašutisti zavraždili v Praze německého protektora Heydricha. Němci zatýkali celé rodiny nevinných lidí, obžalovali je, že schvalovali atentát na Heydricha a celou rodinu postříleli.  Snažil jsem se vžít do mysli vojáka, který myslí, že hájí svou vlast, když střílí do dvouleté holčičky, do ochrnuté stařeny, do idiota, do lidí, kteří nemohli nést vinu i kdyby byli chtěli.

Ale marně. Je to národ Goethův, Gaussův, Beethovenův, Kantův? Jak mohl tak hluboko klesnout? Mohou i jiné národy takhle zhovadit? Může lidstvo?

Neměl jsem odpovědi. Cítil jsem jenom nesmírné opovržení vůči národu, který strpí takovou vládu. A jinak tu byl strach.

Až jednou, a to bylo jedinkrát v mém životě, jsem se vzpamatoval a rozhodnul jsem se, že budu hrdinou:  „Přiznám se,“ že jsem toho Heydricha zabil já. Tím jsem chtěl ušetřit ty nevinné oběti německého šílení.

Než jsem došel na policii, byli atentátníci dopadeni a v boji padli.

Zanedlouho nato jsem nastoupil práci v Heřmanově Městci, kde v bývalé továrničce na dětské kočárky začal podnikavý inženýr vyrábět elektronické přístroje. Byla to vlastně kolaborace s nepřítelem: o ty výrobky měla zájem především německá armáda. Ovšem, tou dobou taky český hostinský krmil německého vojáka, český holič mu stříhal vlasy, český strojvedoucí ho vezl ve vlaku, český sazeč sázel litery Hitlerova proslovu. Česká kurva se prodávala německému vojáku. Kde je hranice mezi obyčejnou prací a zradou národa?

Nedlouho po příchodu do Heřmanova Městce jsem se od svého starého přítele dozvěděl, že existuje podzemní skupina, která má nějaký styk se Západem. Jak a kudy ten styk probíhal jsem se nikdy nedozvěděl a nikdy po tom nepátral: v takových dobách se člověk na nic neptá. Potíž byla v tom, že jsem neměl žádné zprávy, které bych tou cestou na Západ dodal. (Teprve mnohem později mi došlo, že mohlo být pro ten Západ docela zajímavé, kolik vojenských transportů projelo po hlavní trati směrem na východ a kolik směrem na západ. Ale to už bylo pozdě.) Jediné, co jsme tou dobou dělali, byly t.zv. „churchilky:“ krátkovlnné cívky, které umožňovaly poslech britského rozhlasu. Byl na to trest smrti a několik „churchilkářů“ skončilo v pardubickém „Zámečku.“ Ale dělalo se to dál a tak se udržovala v českých lidech naděje na vítězství nad středověkou obludou.

Až jednou, koncem roku 1944, ke mně přišel v noci jeden Žid, který se tou dobou před německou policií skrýval. (Jeho otce tři roky předím zatkli a odvlekli do koncentračního táboru. Jeho žena, ne-Židovka, dostala oznámení, že její muž zemřel.) Věděl o mém spojení, a sdělil mi, že jakýsi ruský uprchlík, fysik a elektrický inženýr, je na stopě výbušiny tisíckrát silnější než trinitrotoluol. A že je ochoten dát to Západu, ale než by to dal Rusům, raději to dá Němcům. Tehdy nám to nedávalo smysl: Západ a Rusové byli spojenci. Ovšem: ten vynález se nesměl podceňovat. Chemická látka to být nemohla, tolik energie v těch elektronových „slupkách“ zkrátka není. Musila to být reakce nukleární. Podal jsem zprávu dál, ale nedělo se dlouho nic. Tak jsem na celou věc pozapomněl. Až najednou, zase v noci, za mnou přijel další člen toho podsvětí a dal mi příkaz: „Zmocni se toho Rusa, pokud možno živého. Když to nepůjde, tak mrtvého.“ Samozřejmě, co bych si počal s živým? Jediná cesta byla, zavraždit ho. Střelné zbraně dělají rámus a těžko se jich člověk zbaví. Kuše s jedovatými šípy je tichá a dá se spálit i se zbývajícími střelami.

Začal jsem po chlapovi pátrat, ale nechtělo se mi do toho. Byl to zkušený válečník, prožil ruskou revoluci, přežil bolševickou mučírnu a měl léta zkušeností v nějakých tajných techtle-mechlích, zatím co já jsem byl teroristický zelenáč. Naštěstí jednou v noci si pro něj přijela německá policie, padlo několik výstřelů, pak přijela sanitka. Německá policie zapečetila jeho byt a já jsem se domníval, že Němci sami udělali to, co jsem měl udělat já.

Jenže jakmile se německá obrana zhroutila, přišel ten ruský inženýr do města Bůh ví odkud, byl bezvadně oblečen, strhnul plombu na svých dveřích a uvelebil se ve svém bytě. Neuplynuly dvě hodiny a přijelo auto, v něm několik mužů v ruských uniformách, milého inženýra chňapli a odjeli. Řekl jsem si, že tedy těm Rusům neutekl. Jenže po čase jsem se dozvěděl, že ten člověk žije v Západním Německu.

Co se všechno přihodilo, o tom mám jen své dohady: moje zpráva asi po čase dorazila až k projektu Manhattan. Tam se Američani polekali, že by tu atomovou bombu ten Rus mohl sestrojit a dát ji Němcům. Vyslovili přání Rusa ziskat tak nějak, jako unesli z Dánska Nielse Bohra. Ale než by měla ta bomba padnout do rukou  Němcům, ať ho raději tam v Čechách zamordují.  Ovšem, zpráva šla od úst k ústům, pokaždé se trochu pozměnila, jelikož nikdo nevěděl o co vskutku jde, a než přišla ke mně, zněla „Zmocni se Rusa živého nebo mrtvého, pokud možno živého.“ Asi se někde něco prošťouchlo, Němci se o věci dozvěděli a šli na to „svým způsobem.“ Jenže Rus asi začal střílet dřív a ta sanitka si přijela pro postřílené gestapáky. A ti „Rusové,“ kteří si pro něj přijeli, asi byli od CIA, oblečeni v ruských uniformách.

Zbývá otázka: měl ten Rus skutečně bombu schopnou detonace? Dnes o tom pochybuji. Radiaktivní látky jistě neměl, tak se asi snažil stlačit vodíkové plasma magnetickým polem. Totéž později zkoušeli Američani v Oak Ridge a v Livermore, a marně: rozmezí mezi magntickým polem a ionisovaným vodíkem je labilní. Místo stlačení unikne plasma tak, jako vyklouzne mokré mýdlo z ruky. To ovšem tenkrát ještě nikdo nevěděl.

Ale proč o tom mluvím: teprve po čtyřiceti létech se jeden důležitý komunista uřek. A z toho, co jistě bylo taj.dův., ale už to bylo venku, jsem pochopil, že tady pramení komunistický útok na mne, člověka jinak bezvýznamného. Já jsem spolupracoval s nepřítelem, který chtěl raději dát jadernou zbraň Němcům než Sovětskému svazu! - Teprve pod touto perspektivou dávají věci smysl.  

Ale zpět k mým událostem:

V Heřmanově městci jsem se seznámil se sestrou toho kamaráda, přes kterého jsem navázal styk s podzemím, a v lednu 1945 jsem se s ní oženil. Jmenovala se Marie, ale u nás se jí říkalo Hanka. Byla to žena nadaná na jazyky, měla solidní základ francouzštiny a aprobaci učit němčinu. Trochu jsem jí pomáhal s angličtinou a latinou.

A nebála se! Dodnes vzpomínám, jak jsem jednou „měl co dělat“ na trati, po které hlídkovaly německé patroly. Poslal jsem Hanku na jednu stranu a jednoho kamaráda na druhou, aby mne zdálky varovali píšťalkou, kdyby hlídku zpozorovali. Jenže noc byla černá, takže hlídku neviděli, nebo se hlídka dostala k trati blíže než oni hlídali. Zkrátka slyšel jsem vojenské kroky až když byly stráže jen pár metrů ode mne. Sklouznul jsem po železničním náspu a ležel bez hnutí, zatím co dva metry ode mne se proti temnému nebi sotva rýsovaly dvě postavy ve vojenských pláštích. Čekal jsem pár minut, vyskočil, dokončil „práci,“ a poplašné signály jsme slyšeli, když už jsme na kole ujížděli k potoku, kterým jsme se brodili, aby psi nenašli naši stopu.   

Koncem zimy 1945 už bylo jasno, že se Německo zhroutí. Chystali jsme se, že podřežeme všechny Němce. Byl mezi nimi Fritz Scheel, jakýsi politický „dozorce“ nad firmou, kde jsem pracoval. Ten člověk měl neustále úzké styky s německou tajnou policií, (Gestapo), ale na druhé straně nám prozradil, kdo mezi námi té německé policii donáší zprávy. (Byli dva. Zanedloho nato umřeli.) A ten Němec jednou večer přišel, sedl ke stolu a začal asi takto: „Koukejte: všichni víme, že se válka chýlí ke konci a že to s Německem dopadne špatně.“ (Ano holubku, už se nemůžeme dočkat!) „Já tu dobu nechci prožít tady.“ (Není divu!) „Němci Čechům ublížili a Češi se budou mstít.“ (Ovšem, holoubku, a už se na to těšíme. Podřežeme je, a ty budeš mezi nimi.) „Vy víte, že já jsem tady nikomu neublížil. Cokoli jsem koupil, řádně jsem zaplatil a mám na to doklad. Dokonce jsem mnoha lidem pomohl, a vy jste jedním z nich.“ (Ano, holoubku, to je pravda, ale už na tebe mám nabroušenou půlmetrovou šavli.) „Chci se odtud včas dostat domů do Hamburgu a chci, abyste mi v tom pomohl. Pojedeme tam firemním nákladním autem, odvezeme můj majetek a cestou zpět nakoupíme isolační materiál kousek na jih od Hamburgu. Já pak pojedu s vámi až na české hranice a odtud se vrátím do Hamburgu vlakem.“

To mi vzalo dech. Chystal jsem se tu jeho plešatou lebku rozštípnout, a teď by ta šavle zůstala nevyužitá! Chvíli jsem dumal, a nakonec jsem uznal, že nám ten chlap skutečně mnohokrát pomohl, dokonce prozradil jména udavačů, tak jsem řekl: „Dobře, jedem.“

Sotva jsme se plazili. Pro nedostatek benzinu civilní auta jezdila na dřevoplyn, a jeho tepelná účinnost byla zoufalá. Silnice byly plny lidí, kteří prchali před postupující sovietskou armádou. Ti nám skákali na auto a zase s auta, kdykoli jsme musili zpomalit. Města byla vybombardovaná. Některá ještě hořela. Některá se zdála být bez života. Jinde jsme viděli lidi, kteří se prohrabávali v těch troskách. Hledali zbytky svého jmění? Hledali kousky dřeva, aby se mohli u ohně ohřát? Kus oděvu? Něco k snědku?

Konečně za dva dni jsme dojeli až za Hamburg. Tam jsme  všechny Němcovy poklady složili, přespali a vyrazili k nedaleké továrně na synthetický benzin. Isolační materiál který jsme měli nakoupit, byl vedlejší produkt. Celá továrna byla uvnitř pískové duny porostlé borovicemi. Dojeli jsme tam krátce před polednem, naložili materiál a chystali jsme se zaplatit. Zeptal jsem se pokladníka, zda je sužují nálety.  

„Kdepak! Američani o nás vůbec nevědí. Jsme pod zemí a oni shora vidí jenom les.“

Než jsme skončili placení, troubila polední přestávka. Účetní navrhnul, abychom se s nimi naobědvali v závodní jídelně a dokončili placení po obědě, ale mně se to nelíbilo. Namítal jsem, že máme před sebou dlouhou cestu a že bude lépe, když vyrazíme hned. Můj názor zvítězil a vyjeli jsme. A neujeli jsme ani kilometr a ozvaly se sirény, varující před americkým náletem. Zastavili jsme v hezkém lese, schovali auto pod borovici, vybalili zásoby jídla a začali obědvat, když se na obzoru objevila hejna amerických bombardérů a bomby začaly padat. Byly to tak zvané koberce: snad stovky bomb, jedna vedle druhé, takže v minutách se celé město změnilo v hromadu hořících trosek. Jednotlivá „hejna“ přilétala asi tak v intervalech tří minut, a já jsem si najednou uvědomil, že se jejich cíl stále blíží. A když přiletělo sedmé „hejno,“ ozvala se rána, jakou jsem ani před tím, ani potom neslyšel. Zřejmě bomby zasáhly zásoby synthetického benzinu v továrně, kterou jsme právě opustili. A už se blížilo další hejno. Přemýšlel jsem rychle: utéct letadlu je sice nesmysl, ale za tři minuty lze uběhnout kilometr. To může znamenat rozdíl mezi přežitím a nepřežitím. Vyrazil jsem a běžel směrem pryč od bombardované oblasti, až jsem se svalil bez dechu. V tu chvíli jsem slyšel další „koberec,“ a zakrátko nato nálet skončil. Cesta zpět k autu byla nekonečná. Myslím, že kdyby byl někdo měřil rychlost, kterou jsem běžel, držel bych všechny rekordy dodnes. 

Naštěstí se mým kolegům ani  našemu autu nic nestalo, tak jsme vyrazili. Ale nedojeli jsme daleko: auto bylo válečné výroby a polámal se mu diferenciál. Nezbylo než nechat je tam a jet domů vlakem. Šlo to pomalu. Koleje byly vybombardované, nádraží v troskách, ale jelo se. Se šoférem jsme se bavili česky, a přidala se k nám mladá žena, jakási paní Čapková. Sdělila nám, že byli s mužem na nucené práci v severním Německu, že je tam zastihnul nálet, že ze svého muže našla jenom rukáv, tak z pracovního tábora utekla a teď jede domů do Plzně. „A jak se dostanete přes hranici?“ zeptal jsem se jí. „Schoulím se v rohu a oni si mne nevšimnou.“ Řekl jsem jí, že na hranici musí všichni cestující vystoupit z vlaku, projít kontrolou, a kdo nemá propustku, toho mohou na místě zastřelit. Zbledla a chtěla vědět, co má dělat. Jediná cesta byla vystoupit z vlaku ještě před hranicemi a překročit hranice vnoci někde v polích a lesích a doufat, že člověk nenarazí na hlídku. Ovšem, hranice byla v Lovosicích a vlak už do těch Lovosic vjížděl. Naštěstí příjezd do nádraží byl uzavřen a vlak zastavil asi půl kilometru před hranicí. Na vystoupení nebylo pomyšlení, vlak byl přeplněn, tak jsme vyskočili okénkem. Někdo něco volal, ale my jsme pádili od trati do města a zmizeli mezi lidmi na ulici. Měl jsem v plánu počkat do tmy a potom město obejít, překročit hranici někde na západ od města a dojít na jih od Terezína na nejbližší železniční stanici na české půdě. Ale štěstí nám přálo: v Lovosicích stálo německé vojenské nákladní auto. Dal jsem se s řidičem do řeči a dozvěděl jsem se, že jede do Prahy. Ukázal jsem mu své papíry, aby věděl, že já z Německa neutíkám, (o paní Čapkové jsem nemluvil), a podplatil ho, aby nás svezl. Dal si řícit a jelo se. Jenže celou operaci sledoval nějaký kluk od Hitlerjugend a jakmile se auto rozjelo, skočil na kolo, jel jak rychle mohl za námi a něco křičel. Doufal jsem, že mu ujedeme a že pohraniční kontrola nebude vojenské auto prohlížet, jenže to auto se belhalo tak pomaloučku, že kluk mu stačil. Kontrola skutečně zvedla závoru a naše auto projelo, jenže kluk tam dorazil téměř současně s námi a ihned pohraničníkům něco vykládal, asi že uvnitř v korbě jsou dvě podezřelá individua. Dva pohraničníci ihned skočili na kola, dojeli nás, chytili se korby a škvírou v plachtě koukali dovnitř. Zda nás neviděli, nebo vidět nechtěli, to se už nedozvím. Ale za zatáčkou se auta pustili a odbočili. Asi si řekli, že tam už je ten kluk neuvidí a oni mu mohou vynadat, že dělá planý poplach.

V Praze jsem paní Čapkovou doprovodil na Wilsonovo nádraží. Ona jela do Plzně, já do Heřmanova Městce a už jsem o ní neslyšel. Dojela? Nechytili ji? Jak se kde schovávala až do konce války? Žije ještě?  

 Zakrátko nato válka skončila. Vrátili jsme se do Prahy a pustili se do přerušeného studia. Žena studovala jazyky a tělocvik, já matematiku a fysiku. Zpočátku to šlo dobře, ale změna nastala při komunistickém puči v roce 1948. Soustředit se na nějaké Maxwellovy rovnice, když jsem viděl celý národ klesat do morální i hmotné bídy, to jsem zkrátka nedokázal. Seděl jsem nad učebnicí a než jsem se dostal na konec stránky, zapomněl jsem co bylo na začátku. Rovnice ztratily souvislost s fysikálními pochody, které měly vyjadřovat. A přitom neustále panoval strach: včera zatkli Svitáka a Koudelku: jsem na řadě já?

Probíhal proces s dr. Miladou Horákovou a já jsem měl studovat Navier-Stokesovy rovnice! Ježišmarja, kam jsme to s tou svou demokracií dopracovali? Popraví tu Horákovou nebo ne? (Popravili, společně s ostatními nevinnými , prý na přímý rozkaz Stalinův. Ale v den popravy už jsme byli v Německu.)

Komunisti jsou k máni ve třech provedeních.

Především tu jsou ti opravdoví ničemové. Oni vědi, že „socialistický ráj“ je podvod. Že za vyhlašovaným pokrokem je skutečnost lží, loupeží, zrady, násilí a vraždy. Ale nevadí jim to, jelikož oni se z toho mají dobře. Žijí v pohodlí, někdy i v přepychu, a hlavně: mají moc, vládnou! Kdyby své zločiny páchali v malém, byl by je soud už dávno oběsil. Ve velkém to nejde.

Pak tu jsou ty „davy.“ Lidé nevzdělaní. Věří těm nafouknutým apotheosám nepatrného dobra a nejsou schopni odhalit to chatrně zakrývané gigantické zlo. Není to jejich vina, zrovna tak jako není jejich vina že mají velký nos, malý nos, světlé vlasy, tmavé vlasy nebo pihu na krku.

Ale je tu ještě třetí, nebezpečný typ. Mnozí z nich pocházejí z vyšších společenských vrstev. V dětství byli hýčkáni rodiči, často též služebnictvem. Většinou jsou zatrpklí vůči společenské třídě, ze které vyšli a která jim umožnila bezstarostné dětství, nákladné (i když často povrchní) vzdělání a teď jim nabízí pohodlné a výnosné zaměstnání. Někteří vynikají v úzkém, specielním oboru: malíři, básníci, herci,  kritikové umění, vyznavači specielních filosofů a jejich směrů. Ale žádný z nich nemá svůj obyčejný, zdravý, selský rozum. Všichni jsou prolezlí komplexy, ani jeden z nich to nepřizná. Mají touhu být mučedníky za spravedlivou věc, ale představují si, že oni o té spravedlnosti budou mluvit,  zatím co někoho jiného za tu spravedlnost obětují. Jsou jich plné university, protože se jim tam dostává ideálního posluchačstva: jejich nedomyšlené polopravdy jsou přijímány co moudrost, jejich předpovědi co proroctví. Jejich obdivu pro Marxismus nevadí, že Marxova „diagnosa“ neduhu lidské společnosti není založena na pozorování, ale na Marxově představě, fantasii. Jeho prognosa se vůbec nepodobá pozdějším událostem. A jeho therapie vyústila v největší hrůzu, jakou lidstvo zažilo. Jejich vírou neotřese žádná skutečnost. Ba co dím! Oni teď mají „důkaz:“ napsali Marxovy představy do počítače, podrobili je Marxově lineární extrapolaci a dostali Marxovu předpověď! (V počítačové hantýrce se tomu říká „Garbage in, garbage out.“)

Tito lidé jsou nejúspěšnější, když jejich propaganda není zatížena vědomostmi: filmová herečka mluví o jednostranném odzbrojení, nedostudovaný kněz o nukleární energii, básník o ekonomii.

Oni to byli, kdo přesvědčil československou veřejnost, že jediná ochrana před příští německou zhovadilostí je bezpodmínečné spojenectví se Sovjetským svazem. Když ta obelhaná veřejnost zjistila, že vlezla do pasti, bylo pozdě. Zbývaly pouze tři možnosti:

1.     Přijmout nevyhnutelné, smířit se s potupou, zapřít sebevědomí, předstírat, že bereme Marx-Leninské paralytické žvásty za „vědecké“ poznatky a doufat, že nejsme na seznamu předem odsouzených.

2.     Být chlap, nabrat tucet ručních granátů zbylých po nedávné válce a jít mordovat komunisty.

3.     Prásknout do bot.

První možnost pro mne nepřicházela v úvahu: i kdybych se o ni pokusil, nedokázal bych to. Na druhou možnost jsem jednak neměl dost odvahy, zadruhé jsem věděl, že by se režím mstil na mé rodině, na rodině mé ženy a na jiných nevinných.

Zbýval útěk, ale ten znamenal „rozhodnout se a udělat to TEĎ!“ To se snadno řekne, ale kdo nezkusil, ten si nedovede představit to pomyšlení, že i když se útěk povede, (a mnoha lidem se nepovedl!), není návratu. Je to jednou provždy. Nikdy už se nesejdu s rodiči, sourozenci, přáteli, městem, zemí, kulturou, se svými knihami, hudebními nástroji  – se vším, co jsem dosud znal a miloval, v čem jsem vyrostl a žil. Navíc tu byla žena, která měla stejné obavy jako já, ale po citové stránce byla mnohem závislejší než já. Mám ji vzít ssebou? Mám ji opustit? Mám tu kvůli ní zůstat? Co jí budu platný, když budu v kriminále?

A kriminál neustále hrozil. Cítil jsem, že universitní mechanik a asistent v chemickém ústavu mne hlídají, a přitom jsem měl obavy, že je to jenom moje představa, možná můj stihomam.

Třináctého května roku 1950 se situace vyřešila sama. Mému kolegovi došly cigarety, tak si šel jednu vypůjčit právě od toho asistenta, kterého jsem podezříval, že mne sleduje. Asistent nebyl ve své pracovně, tak na něj ten kolega čekal a zatím jeho oči padly na dokument s mým jménem. Přečetl, nechal cigaretu cigaretou a šel mne varovat, že na stole toho vola je něco jako trestní oznámení na mne.

Přišel jsem domu, najedli jsme se a já jsem navrhnul, abychom se jeli na kole podívat na zříceninu hradu Přimda. S výletem žena souhlasila, ale místo Přimdy navrhla Mariánské lázně. Nehádal jsem se, jelikož až do Stříbra byla cesta stejná, a cestou jsem doufal, že ve Stříbře si žena nevšimne, že jedeme na západ místo na sever. Ale všimla si. Tak jsem musil s pravdou ven. Přiznal jsem se, že zkrátka já zpátky nejedu. Ať se rozhodne sama, zda chce utéct se mnou, nebo se vrátit. Není jisto, zda se nám útěk povede. I když ano, nevíme, co nás tam čeká. A naše manželství bylo uzavřeno za jiných podmínek, než jaké jsou teď. Nepřemlovám ji ani tak, ani jinak. Rozhodnutí je na ní. Já jedu.

Trvalo to asi pět vteřin a žena řekla: „Tak jedem.“

A jeli jsme. V té Přimdě jsme přenocovali a 14.V.1950, na narozeniny Karla IV., jsme vyrazili z Přimdy na jih. U Bezděkova les sahal až k silnici, tak jsme nenápadně silnici opustili a pokračovali lesem podle kompasu a podle mapy, kterou jsem naštěstí měl přesně v paměti, směrem k hranci. Všechno šlo hladce, ale u toho Bezděkova se válelo pár vojáků a ti nás asi viděli. Jak jsem se později dozvěděl, byla to vojenská posila pohraniční stráže.

Opatrně jsme přeťali silnici mezi Bělou nad Radbuzou a Železnou a pokračovali podle plánu hlubokým lesem. Jenže mezi dobou, kdy byla mapa nakreslena a dobou našeho útěku byl les vykácen asi na sto metrů. Triedrem, který kdysi patřil kapitánovi SS, jsem prohlížel okolí a viděl jednoho pohraničníka projít zleva do prava a zakrátko druhého na kole zprava do leva. Usoudil jsem, že teď bude dvě hodiny klid, tak honem! Přeťali jsme paseku a přišli na sjízdnou cestu klesající do údolí. Skočili jsme na kola a sjeli až k potoku. Nedaleko byl můstek, tak jsem tam chtěl potok překročit, ale žena byla opatrná a radila přebrodit. Nerad jsem svolil. A zrovna v okamžiku, když bychom byli na můstku, slyšel jsem přijíždějící auto. Zavolal jsem: „K zemi!“ A praštil sebou do dolíku. Jenže žena nepochopila a stála tam jak Socha svobody. Naštěstí byla kryta malým keřem, a pohraničníci v autu triedry prohlíželi svah, s něhož jsme před minutami sjeli dolu. Kdyby byl jeden z nich otočil hlavu, nečetli byste tyto řádky. (O padesát let později jsem se na místo vrátil. Vzdálenost mezi námi a autem byla 18 metrů.)

Jakmile auto přejelo, vyskočili jsme, cestu přeběhli, schovali se v houští a už jsme slyšeli dalšího pohraničníka na motocyklu. Projel asi dvacet metrů od nás, ale pro houští jsme ho neviděli. On nás asi také ne.

Rychle jsme stoupali kamenitým svahem vzhůru na hřeben Českého lesa, až jsme přišli na cestu, podle které vedly telefonní dráty. Žena ihned poznala, že to musí být cesta, po které jezdí hlídky. A než jsme domysleli, slyšela žena štěkot psů. Musili to být psi pohraničních hlídek, kteří čichali po uprchlících a přitom za sebou táhli klusajícího pohraničníka. Teď šlo do tuhého. Pěšák tomu psu nemůže utéct. My jsme však měli kola!

Řízením Božím se najednou objevila stezka mířící přímo k hranici. A dokonce k té hranici klesala! Skočili jsme na kola a řítili se s kopce dolů, až se najednou před námi objevil stará závora a pohraniční kámen. Asi na pět vteřin jsme zastavili, ženu jsem políbil, oba jsme sebrali malé kamínky – poslední kousek vlasti – a pokračovali v bláznivé jízdě.

Brzo jsme se cítili bezpečni: cesta se změnila v hluboký úvoz, jehož stěny nás chránily i od triedru pohraničníků, i od jejich střel.

(Po padesáti létech jsem se na místo útěku vrátil. Dodnes mi není jasno jak mohl někdo po té stezce vůbec jet na kole. A rychle? -  Vyloučeno!)

Myslím, že jsme tak jeli asi kilometr, když jsme narazili na malou lesní samotu. Nedovedu popsat náš pocit, když jsme po prožitém strachu procházeli celou obcí a neviděli nikoho než hlouček dětí, které tam šťouchaly kuličky do důlku.

Lesní cesta se změnila na silnici a mne napadlo: kdybychom dokázali projet pohraničním pásmem nezpozorovámi, mohli bychom projet celým jižním Německem až k Rýnu a tam přeplavat do Švýcar. Švýcaři by nám jistě poskytli asyl. O Němcích jsme si nebyli jisti: pošlou nás zpět?

Než jsem domyslil, objevil se na cestě německý pohraničník.Tlačil kolo do kopce se kterého jsme sjížděli. Zastavil jsem, představil jsem mu ženu i sebe a informoval jsem ho, že jsme právě z Československa uprchli. Čekal jsem, že nás zatkne. Usmál se a řekl:

„Also schoen willkommen in Deutschland!“ A podal nám ruce.

Byl to člověk, kterého bych byl před pěti – šesti roky bez výčitek svědomí zastřelil.Teď jsem měl co dělat, abych se nerozbrečel dojetím.

Poslal nás dál, abychom projeli vesnicí až k poslednímu domu na pravé straně. Ten že prý je jeho, tak ať řekneme jeho ženě, aby nám dala něco jíst a pít. On že tam asi za hodinu přijde.

Ostatní není moc zajímavé: hodiny sepisování protokolů, až žena usnula jako špalek. Potom, hluboko v noci i s tím policajtem na kolách do nedalekého městečka. Žena se pohraničníka ptala, kam nás vede.

„Do vězení.“

Ale to byl žert. Dovedl nás do typického německého „gasthausu“ na noc. Ráno snídaně, potom další sepisování protokolů na německé policii, potom jízda s americkým policistou do Weiden, další sepisování, tentokrát už v angličtině, s čokoládou a pomerančem, (tehdy v Československu neslýchaným), a večer vlakem do uprchlického tábora na pokraji Norimberku.

Uprchlický tábor byl prvním šokem, který jsme v emigraci zažili. Otrhalí, špinaví emigranti se toulali nádražím. Někteří dopíjeli nedopité pivo předchozích hostí.

Teprve později jsme pochopili, že v takových táborech už pět let probíhalo něco jako destilace. Dozvěděli jsme se, že po skončení druhé světové války vítězné mocnosti považovaly za samozřejmé, že se zavlečenci budou snažit vrátit domů. Když se mnozí zoufale bránili, považovaly to spojenecké úřady za evidenci strachu ze spravedlnosti, podezřívaly zavlečence ze zločinnosti a repatriovaly nešťastníky proti jejich vůli. Teprve když zejména mezi Balty docházelo k hromadným sebevraždám i žen a dětí, došlo spojencům, že možná ty zprávy o bolševických zvěrstvech nebyly směšné výmysly „nepřátel lidu“ a začaly utečencům poskytovat možnost k permanentnímu pobytu v Německu, i k emigraci.

Tábory se napřed naplnily lidmi, které Němci zavlekli na nucené práce z dobytých území. Potom tam proudily davy Němců z okolních zemí vykázaných. Nakonec statisíce uprchlíků ze „socialistického ráje.“  Správa táborů poskytla střechu nad hlavou, kavalec, přikrývku, ráno i večer horkou kávu a chléb, v poledne vařené brambory a slanečka nebo s nějakou tajemnou omáčku. Dokonce kapesné jsme dostávali! Dělalo tehdy asi tři dollary měsičně. Pro nově příchozí, jako jsme byli my, to byla záchrana! Ale co dál? Ještě nám není třicet, jsme práce schopní, chceme se uplatnit!

Kdo mohl, opustil tábor a buď začal nový život v Německu, nebo emigroval: do Brazilie, do Venezuely, do Kanady, do Austrálie, nebo „jen“ do Švédska a Belgie. Lidé schopní, zdraví, mladí, odborníci v žádaných oborech se z táborů „vypařovali,“ a zůstávali v nich lidé staří, nemocní, tělesně postižení, lidé, které nikdo nechtěl. Lidé bezcenní. Snažili se, hledali, ale marně. Demoralisace na sebe nedala dlouho čekat. První se dostavila lenost. Mnoha lidem nestálo za námahu dojít ráno pro tu skývu chleba a černou kávu. Raděli se váleli na kavalci. Potom muži začali vykrádat trafiky a ženy se začaly prodávat okupačním vojákům. Německá policie je snadno chytla, na pár dní zavřela a poslala zpět do tábora. A jakmile měl uprchlík policejní záznam, byl konec s jakoukoli budoucností. Všude bylo dost lidí slušných: proč by se někdo staral o rošťáka, když tolik hodných potřebuje práci, kabát, pořádnou večeři, bydlení, vytrhnout bolavý zub? Ta blondýnka s křivýma nohama byla v jiném stavu. Porodila tam, v táboře? Dali jí pro to děťátko nějakou peřinku, košík, mléko?

A ti ztroskotanci už v tom tenkrát žili pět let. Dostali se z toho? Dožili v tom až do smrti? Vždyť se tenkrát říkalo, že je někde tábor s takovými ztroskotanci z první světové války! To už bude dvaatřicet let!

Uprchíci se tehdy dělili na t.zv. „dýpíky, “ oficielně „displaced persons,“ kteří přišli do Německa před listopadem 1949, a na „německou ekonomii,“ t.j. lidi jako my, kteří přišli až po tom datu. První měli nárok na to, aby jim emigraci hradily Spojené národy. My jsme na to nárok neměli a našetřit si na to z kapesného, které nám správa tábora vyplácela, nepřicházelo v úvahu. To nestačilo ani na koupi starších bot, obnošeného prádla, pasty na zuby nebo potřeb dámské hygieny.

(Později se t.zv. „displaced person status“ rozšířil i na nás, ale tou dobou už jsme měli objednané jízdenky z Antverp do New Yorku a raději jsme jeli „za své,“ než abychom riskovali nějaké komplikace.)

Žena začala propadat beznaději. Zbytek života budeme trávit tak jako ti zoufalci, kteří tak žijí už pět let!

Náhlá změna nastala, když jsme se doslechli, že je v táboře nějaký agent novozélandské vlády, který tam hledá odborníky pro státní projekty. Že však je nesmírně nesnadné se k němu dostat: kdyby své poslání roztroubil, kdekdo by najednou byl odborníkem a on by jenom odháněl ty zástupy ode dveří.  Nedali jsme se však zastrašit a ku své nepopsatelné radosti jsme se za několik dní dozvěděli, že jsme přijati. Tu noc jsme nezavřeli oka, a ráno jsem najednou pronesl: „To je podvod.“ Nevím proč jsem to řekl. Zdálo se nám, že nebylo důvodu, aby nás ten agent klamal. Vždyť jsme nic neměli, nebylo co si na nás vzít.

Blížil se den odjezdu, ale Indie nám ještě nedala průjezdní visa. Nakonec ta visa dostaneme v Hamburgu, odkud pojedeme lodí, ale už je pozdě stihnout loď vlakem, tak pojedeme přímo autobusem.

Náš přítel měl na zdi mapu Německa, tak jsme se k němu šli podívat kudy pojedeme. Silnice vedla jen asi sedm kilometrů od ruské zony a my tamtudy pojedeme hluboko v noci! Najednou nám svitlo: ten chlap nás chce prodat komunistům. Podívali jsme se jeden na druhého a uvědomili si, že jsme podivní specialisti: bývalý důstojník výzvědné služby; několik pohraničníků; letci; lidé z nějakých úřadů, o kterých nám nikdy nic nepovídali. A tak jsme si uvědomili, že by asi úřady československé o nás měly mnohem větší zájem než vláda Nového Zealandu. Ozbrojili jsme se dýkami a obušky z kusů kabelu, slíbili si, že nikdo z nás cestou nebude nic jíst, nic pít, nic kouřit, a jakmile autobus udělá první podivnou zatáčku nebo zastávku, okamžitě řidiče i agenta zabijeme. A čekali jsme.

Čekali jsme marně. Agent asi měl mezi námi svého důvěrníka a ten ho varoval, že jsme prokoukli. (Agenta později zatkla americká policie a šel před soud. Víc o něm nevím.)

Ten večer jsem řekl ženě, že zkrátka sednu na kolo a pojedu z Norimberku do Frankfurtu. Tam dojdu na novozélandský konsulát a zjistím na čem jsme. Vzdálenost 200 km se dá zvládnout do zítřka. Pozítří mohu být zpět. Žena souhlasila, ale prohlásila, že pojede ssebou. V kuchyni tábora nám dali dva důkladné krajíce chleba a plechovku slanečků. Ne moc pro dva lidi na cestu přes Německo a zpět, ale neměli jsme na vybranou.

Hned za Norimberkem nás nabralo nákladní auto. Jelo na západ, dále na jih než jak jsme si přáli, ale blížíli jsme se Frankfurtu, a když je člověk uprchlík, tak si nesmí vybírat. Náklaďák zastavil někde blízko Aalen. Chtěli jsme se tam někde schoulit a trochu si zdřimnout, ale místní policajt nás vyhnal z obce. Nestrpěli prý vandráky. Schoulili jsme se do příkopa a přikryli se dekou, kterou jsme si na cestu vypůjčili z tábora. Když na nás vnoci začalo pršet, byla žena na pokraji slz. Naštěstí déšť přestal, rozednilo se, my jsme vyrazili a odpoledne dorazili do Karlsruhe, sice dost daleko na jih od Frankfurtu, ale jednak blíže než jsme byli večer, a zadruhé ve městě, kam byla odsunuta smíšená česko-německá rodina, které jsem v roce 1945 pomohl. Možná, že jsem jim tehdy zachránil život.

Přivítali nás srdečně, nakrmili nás a prohlásili, že žena zůstane u nich, zatím co já budu pokračovat v cestě. Žena souhlasila, ale moje kolo začalo jevit známky stáří a přečkaných útrap. Viděl jsem, že na něm do Frankfurtu nedojedu, tak jsem pokračoval autostopem. Do Frankfurtu jsem se dostal, na konsulátu jsem se dozvěděl, že žádná akce toho druhu neexistuje a existovat nemůže, protože by odporovala novozélandskému immigračnímu zákonu, a konsul si poznamenal jméno, pod kterým agent vystupoval. Tak možná, že k jeho dopadení došlo dík naší cestě. - Už se to nedozvím.

Vydal jsem se na cetu zpět a dumal, jak to ženě sdělím co nejšetrněji. A pak už jsem nedumal nad ničím, jenom jsem se snažil dostat se do Karlsruhe. Jenže tou dobou už byl ze mne takový vandrák, že mne do auta nikdo nechtěl. Jenom řidiči nákladních aut naložených zeleninou, pískem a cihlami se nade mnou ustrnuli. Tak jsem se dostal až do Heidelbergu, a tam jsem si uvědomil, že můj otec měl velkou úctu k heidelbergské universitě a několikrát se zmínil, že by byl rád, kdybych se do toho Heidelbergu dostal. I napadlo mi:

„Tak tady mne máš, tatínku, v tom Heidelbergu. To bys koukal, kdybys mne viděl!“

Seděl jsem u benzinové pumpy, měl jsem hlad, žízeň a začínal mi úpal. Stopování bylo beznadějné, tak jsem se rozhodnul, že si zdřimnu, a po západu slunce si to naklusnu a s pomocí Boží budu zítra v Karlsruhe. Zbývalo mi tam asi 80 km, tedy necelé dva marathony, tak to snad za noc zvládnu.

Zrovna když na mne šla dřímota, zpozoroval jsem, že u pumpy stojí malé auto s britskou evidenční značkou a že řidič a pumpař se nemohou domluvit. Přiblížil jsem se a začal překládat. Ukázalo se, že řidič nabízí peníze, ale pupař chce lístky na benzin. Řidič chtěl vědět kde sežene lístky.

„Landeszentralbank, Mannheim.“

Řidič se tam chtěl rozjet, tak jsem ho požádal, zda by mne nevzal ssebou. Nelíbilo se mu to. Namítal, že je to zpátky na sever a já že směřuji na jih.

„Ano, ale potom pojedete na jih. Kromě toho, když dovolíte, pozoroval jsem, že máte potíže s komunikací: možná, že vám mohu být ku prospěchu.“

 Řekl, že se poradí se ženou. Ta přišla, podala mi krabici s odpadky od oběda a požádala mne, abych to hodil do odpadkové nádoby. Byl jsem u velkém pokušení ty zbytky z té krabice vytahat a strčit do kapsy, ale bál jsem se, že by tím moje reputace klesla a oni by mne nesvezli. Tak jsem krabici s odpadky kladl velmi opatrně: v případě, že mne nesvezou, vrátím se a zbytky vyberu.

Ale oni už na mne mávali, abych jel. Nechal jsem zbytky a běžel do auta. Představil jsem se jim a oni mi řekli, že se jmenují Lyle a Doris Slaybaugh. Lyle se mne zeptal jak to, že pět let po válce ještě pořád potřebujeme lístky na benzin. Omluvil jsem se, že nevím, že nejsem Němec. Chtěli vědět odkud jsem, a jakmile padlo slovo Československo, situace se změnila. Byli o nás dobře informovaní, měli jsme jejich sympatie, sami cítili komunistické nebezpečí a jeho rozvratnou činnost, tak jen chtěli víc podrobností: o Benešovi, o Janu Masarykovi, o cestě, kterou se komunisti zmocnili vlády. A tak se stalo, že než jsme dojeli do Mannheimu, zapomněli jsme jméno té banky a přijeli k Landwirtschaftliche Bank místo k Landeszentralbank. Blondová pokladní se na nás usmála, popsala cestu a upozornila nás: „Ale pospěšte si, je za pět minut čtyři a oni ve čtyři zavírají.“

Řidič vyrazil k autu a mně blesklo hlavou a řekl jsem kasírce: „Prosím vás, můžete tam zavolat a říct jim, že jsme na cestě?“ Pokynula hlavou. „Můžeme se na to spolehnout?“ „Ano.“

Řidič už byl u volantu, motor vrčel, tak jsem mu řekl: „Nespěchejte, já jsem to zařídil, že tam na vás počkají.“

Nikdy nezapomenu na ten jeho úsměv. Citil jsem z něj něco jako: „Tak takovejhle ty seš vagabund?“

Přijeli jsme k bance, banka zavřená, jen u postranního vchodu čekal úředník s lístky, vzal peníze a jelo se. Od toho okamžiku zájem mých dobrodinců se netočil kolem Československa, ale kolem mne: kdo jsem, proč jsem v Německu, co jsem dělal ve Frankfurtu a hlavně: co dál? Vysvětlil jsem jim naši situaci. Dost dlouho kroutili hlavou. Pak se řidič zeptal:

„A což USA?“

Sdělil jsem mu, že to je sen každého uprchlíka, ale že to nepřichází v úvahu, jelikož přistěhovalec potřebuje někoho, kdo by se za něj zaručil. Řidič se zeptal, nemám-li v Americe příbuzné. Když slyšel že ne, slevil na známé a přátele, kteří nemusí být pokrevně zpřízněni. Jat jakousi touhou po květnaté mluvě jsem mu sdělil: „Sir, I don´t have a friend on the face of the American Continent.“

Dlouho dumal, až konečně pronesl: „Yes, you do.“

Ulekl jsem se. Ježišmarjá, on mne teď začne utěšovat, že mám největšího přítele na nebesích, a já se zatím potřebuji najíst, napít a dostat do Karlsruhe, odtud nějak do Norimbergu a odtud – hergot kam? Belgie prý najímá havíře do uhelných dolů, a tam bychom snad dojeli na kole, ale moje kole potřebuje opravu a já na ni nemám! A tak jen aby řeč nestála jsem se ho zeptal: „Koho? Kde?“

„Tady. Mne.“ A začal vypravovat takové nesmysly, jako že jsou Američani, že jsou v Anglii jenom dočasně, on že pracuje v továrně na nějaké vločky, (já znal jenom sněhové vločky a na ty jsme nikdy nepotřebovali továrnu), ty jeho prý jsou kukuřičné, kromě toho prý má farmu, ale farmářem není, tu farmu má jen pro potěchu, a vím-li něco o farmaření, mohl bych se o tu farmu starat. Já na to že o farmaření nevím nic, ale to ho neodstrašilo a furt mlel svou, až mi blesklo hlavou:

„Aha, tak ty jsi taky takový ptáček jako ten, co nám nabízen Nový Zealand! Tak koukej, holoubku: já mám tudlec dýku. A mně už je to všechno fuk. Jakmile uděláš nějakou prasečinu, je s tebou konec. A basta.“ (Ale to jsem mu řekl až asi o dva roky později, když jsme seděli v kůlně té jeho farmy a pili whisky.)

Tenkrát jsem mu zdvořile odpověděl, že mu děkuji, ale že mi odpustí, když jeho slib nebudu brát vážně: „Vždyť nevíte kdo jsem. Nevíte ani, je-li pravda nebo lež to co jsem o sobě řekl.“

Podumal a zeptal se: „Řekl jste, že na vás čeká žena v Karlsruhe: můžeme s ní mluvit?“ Samozřejmě, to záleží na vás a na ní. Já do toho nemám co mluvit.

„Tak dobře. Zeptáme se jí, a když nám řekne totéž, co vy, uvěříme vám.“

To se mi zdálo moudré. Přijeli, s ženou si popovídali, na nic se jí neptali, jenom jí dali krásné žluté šaty, ve kterých žena honila prádu ještě několik let po příjezdu do Ameriky. Doprovodil jsem je až k vjezdu na autostrádu a při loučení mi dali několik německých bankovek. Dnes by to byl obnos směšný, ale tenkrát to pro nás bylo bohatství. Koupil jsem součástky na kolo, opravil je a vyrazili jsme zpět do tábora v Norimbergu.     

Nedlouho nato nás přeložili do tábora v Babehausen, nedaleko Frankfurtu. Tam jsem sehnal práci jako čeledín u místního sedláka. Sekal jsem obilí, krmil a čistil dobytek a koně, a za to jsem dostal dobře najíst i několik marek do kapsy!  Také jsem na opraveném kole dojel do Frankfurtu na International Refugee Organization, čili IRO. Už se nepamatuji proč jsem tam jel, ale z telefonní centrály jsem zaslechl češtinu. Telefon tam obsluhoval ing. Zdeněk Čapek, který utekl o něco dříve než my. Zmínil jsem se, že po dobu žní mám práci, ale potom asi bude těžko něco nalézt. Německo mělo tou dobou svůj  vlastní problém s nezaměstnaností, takže šance uprchlíků byly mizivé.

„Koukej: kdybys chtěl tady obsluhovat tenhle telefon, tak by to možná šlo. Já jedu příští týden do Habeše. – Žes to nedělal? Tak to neříkej. Až se tě bude plukovník Lamm ptát, řekni mu, že takovejhle jsi neobsluhoval, ale že víš, že se to naučíš. Neplatí to moc, ale zase to má tu výhodu, že tě o tu rachotu nebude chtít nikdo připravit. Tak pojď, promluvíme s tím Lammem.“

Práci u sedláka jsem předal jinému uprchlíkovi, kterého si sedlák nakonec tak oblíbil, že u něj kluk zůstal až do své emigrace. A začal jsem dojíždět do Frankfurtu do práce. Bylo to něco přes dvacet kilometrů. Za dobrého počasí to byl příjemný tělocvik, ale když začalo pršet, dal jsem přednost vojenské posteli, která z neznámých důvodů a příčin byla hned vedle telefonní centrály.  Do tábora jsem jezdil jen na sobotu a neděli.

Zanedlouho se uvolnilo místo v jiném oddělení IRO a žena je dostala dík svým znalostem jazyků. To bylo terno! Se dvěma příjmy jsme byli bohatí. Najali jsme si ve Frankfurtu podnájem, u místních vetešníků jsme nakoupili šatstvo a ještě nám zbylo na tureckou kávu a kousek cukroví u Kafee Mann!

Jenže o několik dní později se najednou žena nervově zhroutila. Dokud byla mezi cizími lidmi, ještě se držela. Ale jakmile jsem přišel, nemluvila o ničem jiném než že život nemá smysl, že už chce jenom umřít. Asi za měsíc ji přijali na neurologické klinice, ale myslím, že si s ní nevěděli rady. Já taky ne. Propustili mi ji na revers. Bylo to čím dál horší. Přestala mluvit, jen tak blábolila. Ani stát už nemohla. Tak jsem jí jednou řekl: „Podívej: jestliže skutečně je pro tebe život utrpením a ty to utrpení chceš ukončit, nikdo nemá právo to utrpení ti prodlužovat. Specielně ne, když sám s tebou netrpí. Já odcházím do knihovny.“

Co jsem četl, nemám tušení. Vrátil jsem se asi za dvě hodiny a cestou domů jsem se děsil každého kroku. Najdu ji oběšenou, otrávenou, s podřezanými žilami? Skočila s okna, skočila pod vlak, skočila pod auto, skočila pod tramvaj? Utopila se v Mohanu?

Seděla doma na kusu nábytku, který sloužil za židli, pohovku nebo postel a byla v docela dobré náladě. O sebevraždě už nemluvila a když zanedlouho nato uprchli do Německa také její bratr a jeho žena, zlepšil se její stav natolik, že jsem ji považoval za vyléčenou. (Až asi po třiceti létech se její deprese vrátila, ale to je jiná kapitola.)

Ženin bratr a jeho žena se zanedlouho nastěhovali k nám. Pokoj sice byl pro čtyři lidi poněkud těsný, ale uprchlík musí být rád, že má střechu nad hlavou, že mu není zima, že nemá hlad....

Když už jsme se tak trochu zcivilisovali, napsal jsem o našem útěku tomu Sheelovi, který mně napřed pomohl v Heřmanově městci před odjezdem na nucenou práci do Německa a já jsem mu potom pomohl zachránit majetek a možná život cestou do Hamburgu. Netrvalo dlouho a Fritz Scheel přijel do Frankfurtu. Sebrali jsme veškeré úspory, koupili housky, šunku a víno a milého Scheela hostili. Scheel vzpomínal na Prahu, která se mu moc líbila. Potom povídal: „A tam od té ulice, kterou jede tramvaj k Vltavě, odbočuje taková menší ulice a tam je pivovar.“ „Ano, jmenuje se U Fleků.“ „A tam se Frank popral.“ „Jak to víte?“ „Já jsem toho věděl o vás všech mnohem víc než jste tušili. A bylo to pro tu rvačku, proč bylo tak těžké dostat vás z toho transportu. Vy jste měl v Berlině zmizet, a já jsem se za vás zaručil svým krkem.“

Mezitím Slaybaughovi podnikali všechny kroky, aby nás co nejdříve mohli v Americe uvítat. Bohužel, z nějakého důvodu se celý náš spis dostan do specielní přihrádky a tam se na něj zapomnělo. Ženin bratr se svou ženou už emigrvali do Iowy a my jsme od amerického konsulátu nedostali ani pozvání na rozhovor. Konečně, dík Slaybaughovům, zakročil guvernér státu Michigan a náš případ se vyřešil v několika dnech. Slaybaughovi nám půjčili peníze na cestu a koncem února 1952 jsme zapakovali veškerý svůj majetek do velké bedny  a odjeli do Antverp. Loď už stála v přístavu. Jmenovala se Leerdam.  Byla to nákladní loď společnosti Holland America. Kromě nákladu ocelových kolejnic brala ssebou taky cestující. Muži byli v jedné velké kajutě, ženy po třech v několika malých kajutách. Ještě než jsme vyrazili jsem kormidelníkovi řekl něco jako že je to krásná loď, abych ho potěšil.

„Néé,“ pronesl a odplivnul mezi zuby, přesně tak, jak jsem se to učil, když mi bylo asi tak sedm. Zeptal jsem se ho co je s lodí v nepořádku.

„Turbin busted.“

A jak pojedeme, když je turbin busted?

„Spare turbin. Last voyage. Then scrapped.“ A odešel. Ženě jsem o tom rozhovoru řekl až po přistání.

Zpočátku bylo moře jak zrcadlo. Ale asi za týden nás chytla pořádná bouře, vlny šly přes palubu, námořníci tam napnuli lana, aby je vlna nesmetla do moře, okna kajut přikryli ocelovými  okenicemi, nikdo z cestujících nesměl opustit kabinu, a tak jsem dumal nad tím, zda ta náhradní turbina nás do té Ameriky dopraví, nebo zda ta bouře ušetří práci těm, kdo měli starou Leerdam rozebrat a přetavit.

Byli jsme asi tak právě na půli cesty mazi Evropou a Amerikou, když se vnoci ozvalo hrozné rachocení a celá loď se třásla. Tak takhle to zní, když ta bouře zvítězí a loď jde ke dnu! – Ale nešla. Jenom se uvolnil gigantický řetěz, který držel kotvu, a i s tou kotvou sklouznul na dno Atlantiku.

Asi za dva dni se bouře převalila, opět jsme směli vylézt na palubu a konečně, dne jedenáctého března léta Páně jeden tisíc devět set padesát dva jsme viděli Sochu svobody. A ve dvě hodiny odpoledne jsme vkročili na americký kontinent.

V New Yorku nás očekávali paní Kocourková, naše bývalá sousedka z uprchlického tábora, její syn Jan a manželé Bardenovi, přátelé Slaybaughových. Zůstali jsme přes noc u Bardenů, druhou noc u Kocourků a třetí den vyrazili na cestu do Michiganu. Jelikož na železnici byla stávka, jeli jsme autobusem a mé ženě bylo děsně špatně. Přežila to a čtrnáctého dopoledne jsme dorazili do Battle Creeku. Tam na nás čekali Slaybaughovi a přivezli domů. Okamžitě jsme se stali členy jejich rodiny a přáteli jejich přátel. Ti se nás neustále ptali, co potřebujeme a čím nám mohou být prospěšni. Upejpali jsme se, jak je v Evropě zvykem, ale nebylo nám to nic platno. Sousedi usoudili, že noví přistěhovalci potřebují radio, kabát, nábytek, knihovničku, - už si to všechno nepamatuji. Nebyly to předměty nové, ale byly upotřebitelné, a dárci ty dary nepovažovali za nějakou „dobročinnost:“ Zkrátka oni to měli a nepotřebovali, kdežto my jsme to neměli a potřebovali. Co jednoduššího, než že se ty předměty přestěhují od nich k nám?

Netrvalo víc než dva týdny a měli jsme práci, obečení, obutí, nábytek, kuchynské potřeby a dva tucty upřímných přátel.

A tím končí období dobrodružství a začíná období každodenní práce, péče o rodinu, koupě auta, koupě domu, koupě životní pojistky, koupě knih, koupě dalších knih, ... a to už není zajímavé.

 Ale musím se ještě vrátit k těm Slaybaughům. Lyle nebyl slavný student. Škola ho nebavila, tak asi v patnácti studiem praštil a šel pracovat do podniku, který instaloval generátory do přehrad. Podnikatel měl hezkou dceru a Lyle se s ní oženil. Pak dostal lepší místo u firmy Kellogg, která se proslavila kukuřičnými vločkami. Lyle tam pracoval jako elektrikář, a jednou, když opravoval mlýn na kukuřici, uklouznul a do toho mlýna spadl. Mlýn mu rozemlel nohu, takže mu ji musili amputovat. To byl konec s řemeslem, a s Lyleovy perspektivy to byl taky konec s Lylem. Jenže Doris, jeho žena, byla neobyčejná osoba. Nezlomila ji smrt dvou dětí, nezomilo ji ani Lyleovo zmrzačení. Přesvědčila svého muže, že může dosahnout vyššího vzdělání. Lyle si dal říci a s podporou zaměstnavatele na dálku studoval strojní inženýrství. Stal se z něj vynikající konstruktér a v době, kdy jsme se seznámili, byl už šéfem údržby veškeré mašinerie firmy Kellogg.

Jenže Lyle měl ještě jeden dar: byl to výborný praktický psycholog. Zjistil, že obyčejně spory mezi vedením podniku a odborovými organisacemi spočívají v nedostatku komunikací. Tak předešel stávkám.

Tehdy firma Kellogg rozšířila svoji činnost do Anglie. Jenže britští dělníci nebyli zvyklí na požadavky amerického průmyslu a nebylo jiné pomoci než poslat Lylea do Anglie, aby to tam dal dopořádku. Slaybaughovi v Anglii ztrávili asi dva roky. Svoji dovolenou věnovali dlouhé cestě po západní Evropě. V Heidelbergu jim tenkrát jeden pobuda dopomohl k benzinu.

Lyle svou práci skončil k naprosté spokojenosti všech zúčastněných a po návratu ho podnik jmenoval šéfem vývoje a výzkumu. Občas se mu zdálo, že na své postavení nestačí. To za mnou přišel a řekl: „Dendo, (nedokázal vyslovit Zdendo), já si připadám jako podvodník. Jak já, který nedodělal střední školu, mohu být šéfem padesáti lidí s doktoráty v potravinářské chemii, hygieně, medicíně, strojním inženýrství, stavebním inženýrství, v oborech, o kterých já ani nevím?“ Tehdy nezbylo než naplnit mu sklenici CocaColou, důkladně ji rozředit skotskou whiskey a namítnout: „Kdybys to věděl sám, tak bys je nebpotřeboval, nebyl bys je najal a oni by byli bez práce.“ To ho obyčejně aspoň na čas uklidnilo.

Jednou v té své stodole, předělané na dílnu, svářel model nějakého nového vynálezu a já jsem ten model držel v ohromných kleštích. Když to bylo hotovo, řekl jsem mu:

„Lyle, to, co jsi Ty a Doris pro nás, neznámé lidi z neznámé země, vykonali, to se zkrátka nedá změřit. Jak vám to kdy splatíme?“

Bohužel, tu jeho odpověď si už doslova nepamatuji. Ale bylo to něco jako:

„Oh, nám to platit nebudete. Předně to – díky Bohu – nepotřebujeme. Zadruhé než se na to vzmůžete, třeba budem dávno pod drnem. A hlavně, kdybyste to splatili nám, byl by to uzavřený kruh a nikam by to nevedlo. Vy to splatíte někomu jinému, ten zase jinému, a tak to bude pokračovat a poroste to.“

Vstal jsem, podal jsem mu ruku a řekl:

„Lyle, platí. Přijímám a slibuji, že budu splácet, dokud budu žít.“

A to je konec mého vypravování.

(Dopsáno v Tacomě, dne 12. Května 2011.)